Přeskočit na hlavní obsah Přeskočit na podmenu

SPU

Nové rybníky vznikají tam, kde bývaly kdysi

Rozhovor vyšel ve speciální příloze VODA MF Dnes dne 19. 3. 2021 ku příležitosti Mezinárodního dne vody. O zadržování vody v krajině věděli své už naši předci. Inspiraci podle ředitele Státního pozemkového úřadu Martina Vrby lze hledat ve starých mapách.

Do mnoha opatření pro zadržení vody v krajině investuje i s pomocí evropských fondů Státní pozemkový úřad (SPÚ). Jeho ústředním ředitelem je Martin Vrba. Od doby, kdy je ve funkci, svůj pohled na český venkov změnil. “Setkávám se s negativními vlivy, kterých bych si dříve třeba vůbec nevšiml, jako je eroze půdy, obrovské lány monokultur nebo zastavování zemědělské půdy,” vysvětluje šéf instituce spadající pod ministerstvo zemědělství.

Pro řešení, jak hospodařit s vodou v krajině, často stačí zajít do archivu a podívat se na historické mapy. “Za účelné považujeme ještě mapy z II. vojenského mapování z let 1836 až 1852. Tyto mapy nám zajišťují přenos historické zkušenosti s využíváním krajiny. Můžeme vidět, jak naši předkové uvažovali a jak využili soudobé krajiny k zajištění svých potřeb,” vysvětluje Martin Vrba.

– V jakém stavu je v současné době česká krajina?
Za Státní pozemkový úřad si nedovoluji posuzovat stav české krajiny takto obecně, jelikož spravujeme pouze její část. Osobně si myslím, že krajina je na tom dnes lépe než v porevolučním období. díky činnosti našeho úřadu se daří realizovat řadu opatření směřujících ke zlepšení stavu krajiny a podpory kvality života na venkově.

– Kam byste si nejraději vyšel na procházku a co vám v krajině vadí z vodohospodářského hlediska?
Mám rád krajinu Českého středohoří s nádhernými výhledy. Vzhledem k mé pracovní činnosti i v rámci svého volného času se snažím navštívit naše jednotlivá krajská pracoviště a pobočky a zajímavá místa v celé České republice. Bohužel, vzhledem k epidemiologickým okolnostem posledního roku to není možné v takové míře, jak bych si představoval. Samozřejmě se často setkávám s výsledky práce našeho úřadu a můžu obdivovat nové rybníky či nádrže, protierozní opatření nebo jiné projekty, které opravdu významným způsobem pozitivně ovlivňují naši krajinu a její vodní režim. Zároveň se velmi často setkávám s negativními vlivy, kterých bych si třeba dříve vůbec nevšiml, jako je eroze půdy, obrovské lány monokultur nebo zastavování zemědělské půdy.

– A jakou roli v tom hraje vše, co souvisí s nedostatkem, nebo naopak nadbytkem vody v krajině?
Realizovaná opatření samozřejmě reagují na dané problémy, jako mohou být přebytky či nedostatek vody. Řešíme opatření eliminující škodlivé účinky povodní. Jsou to vodní nádrže, protipovodňové hráze, revitalizace vodních toků a podobně. Nebo naopak opatření sloužící k zadržení vody v krajině, jako jsou mokřady, tůně či opatření zlepšující retenční schopnost půdy.

– Co bylo s režimem vody v krajině lépe v době, kdy na venkově hospodařili naši předkové?
Vodní režim krajiny je ovlivněn především její strukturou, která se výrazně změnila po roce 1948. Krajina byla členitější i druhově pestřejší, což bylo také ovlivněno technickou vyspělostí zemědělské mechanizace a s tím souvisejícím způsobem hospodaření.

– Jak často se vodohospodářské projekty, jako například rybníky, obnovují podle historických map?
SPÚ takové informace využívá v procesu pozemkových úprav, kde nejčastěji takové návrhy vznikají.

– Z jaké doby tyto mapy například jsou?
Vycházíme ze zkušeností akademické obce, například Univerzity Palackého v Olomouci, která historické mapy za tímto účelem hodnotila. Mapové podklady dosahují různé kvality a míry přesnosti a za účelné považujeme ještě mapy z II. vojenského mapování, takzvaného Františkova, které probíhalo v letech 1836–1852.

– Co na mapách z 19. století považujete z hlediska vodohospodářských projektů za nejzajímavější? A co by znamenalo, kdyby se podařilo obnovit třeba všechny rybníky, které na těchto mapách vidíme?
Tyto mapy nám zajišťují přenos historické zkušenosti s využíváním krajiny. Můžeme vidět, jak naši předkové uvažovali a jak využili soudobé krajiny k zajištění svých potřeb. Právě z tohoto pohledu jsou pro nás zajímavé. Dnes však není cílem všechny tyto historické vodní nádrže obnovit a často to ani není možné, i kdybychom chtěli. Na řadě míst se totiž krajina tokem času proměnila a také se změnily potřeby samotných obyvatel.

– Mluvíme-li o minulosti, její součástí byla i doba komunistického režimu – tedy velké přehrady, kolektivizace a meliorace…
Problémy české krajiny, které do určité míry vycházejí z doby kolektivizace, řešíme především prostřednictvím pozemkových úprav. Navrhujeme a realizujeme opatření, která mají za cíl zmenšit často neúměrně veliké lány nebo omezit vyšší míru erozního ohrožení či reagovat na problémy se suchem. Větší údolní nádrže vnímám jako významné víceúčelové prvky v české krajině, které mají za úkol řešit protipovodňovou ochranu, nadlepšování průtoků v korytech vodních toků, což je významné obzvláště v suchých obdobích, kdy by mohla být narušena ekologická funkce toku, energetika či rekreace. V reakci na postupující dopady klimatické změny bude otázka hospodaření s vodou ve volné krajině i na vodních tocích stále aktuálnější. To je ovšem v gesci státních podniků povodí.


– Meliorace byly jen socialistickou specialitou? Co je na nich špatně?
Systémy odvodnění nejsou pouze českou a ani socialistickou doménou. V Evropě patříme rozsahem odvodněných ploch k průměru. V ČR byly první odvodňovací systémy z doby Rakouska-Uherska, jejich rozvoj pokračoval za první republiky a největší rozmach zaznamenaly v 60. až 80. letech minulého století. Tyto systémy na ploše asi 1,2 milionu hektarů byly ve většině případů opodstatněně a plní svou funkci dodnes. Vzpomeňme jen na loňské srážkově bohatší vegetační období. Určitou část těchto systémů hlavně v podhorských oblastech ale můžeme považovat za problematickou.

– Vodohospodářské projekty a zadržování vody v krajině nebyly vždy pro SPÚ prioritou. Jak vysoko si v agendě vašeho úřadu stojí dnes?
Priority pozemkových úprav se v čase vyvíjely a odrážely potřeby společnosti. Pochopitelně byly v 90. letech jiné než dnes. Nyní jsou tato opatření velmi vysoko v prioritách SPÚ, je to patrné i z nastavení pravidel finančních podpor, které využíváme, nejčastěji jde o zdroje EU.

– Kdy jste se vodou začali zabývat vážněji?
V roce 2016, tedy v době spuštění čerpání dotací z EU, přesněji Programu rozvoje venkova. V něm byl kladen důraz na schvalování projektů vodohospodářských, protierozních a přírodě blízkých. Představením nových principů pozemkových úprav v lednu 2019 byla snaha o vyrovnání se s klimatickými a hydrologickými extrémy a zamezení zrychlené eroze půdy maximalizována. V letech 2016 až 2020 bylo na vodohospodářská opatření vyčerpáno 833 milionů korun, na protierozní opatření šlo 218 milionů a na ekologická opatření 189 milionů.

– Jaký projekt, který jste realizovali, byl finančně nejnáročnější a k čemu slouží?
Místem finančně nejnáročnější realizace je okres Jindřichův Hradec, město Třeboň, katastrální území Stará Hlína. Jde o projekt realizovaný v Jihočeském kraji v roce 2018 nazvaný Protipovodňová hráz – Stará Hlína. V minulosti byla obec Stará Hlína nedostatečně chráněná před zvýšeným stavem vodní hladiny v řece Lužnici a rybníku Rožmberk. Realizace projektu přispívá k ochraně obyvatelstva a trvale obývaných objektů před povodněmi. Celkové výdaje byly 64 843 900 korun včetně daně. Z toho výdaje z dotace EU činily 49 609 999 Kč s DPH.

– Z jakého projektu, který souvisí s vodou, máte největší radost?
Ze souboru staveb v katastrálním území Němčany v Jihomoravském kraji. Jedná se o polyfunkční opatření zaměřené na funkci vodohospodářskou (vodní nádrž), ekologickou (výsadba biokoridorů a biocentra) a protierozní (protierozní meze a zatravnění údolnice). Rozsahem, návazností prvků a zapojením do okolní krajiny se řadí mezi soubory objektů, které v širokém okolí nebyly a jsou dobrým příkladem pozitivního utváření krajiny.

– Lidé v létě často trpí nedostatkem pitné vody ve studních a obecních vodovodech. Kde mají v takovém případě hledat pomoc?Tuto problematiku SPÚ není oprávněn primárně řešit. Toto téma se dotýká především správců povodí, provozovatelů distribučních soustav a také jednotlivých zastupitelstev. Avšak obecně lze říct, že všechny projekty SPÚ, které podporují infiltraci vody do hlubších vrstev půdy, mají nepřímý pozitivní efekt.

– Lze vaši agendu označit za přípravu na sucho?
Spíš bych to nazval přípravou na klimatické změny. Jeden rok můžeme bojovat se suchem, jiný rok s povodněmi. Plány společných zařízení, komplexní pozemkové úpravy, jednoduché pozemkové úpravy a z nich vyplývající realizace projektů mají mít pozitivní vliv na dané území ve všech ohledech.

– Které oblasti jsou nedostatkem vody nejvíce postižené?
Jedná se především o jižní Moravu, ale také o části středních, severních a severozápadních Čech.

– Jde o místa, kde je problém dlouhodobý. Jsou tam řešením zavlažovací systémy?
Rozvoj závlahových systémů je pouze jedním z možných řešení sucha a lze jej uplatňovat jen ve specifických oblastech. My se snažíme navrhovat a realizovat komplexní řešení, kde závlahy mohou být střípkem do skládačky. SPÚ má ve správě pět závlahových soustav na jižní Moravě.

– Změnil něco na problému se suchem loňský rok, kdy vody bylo víc? Nebo šlo podle vás jen o anomálii?
Domnívám se, že z loňského roku nelze dělat významné závěry. Ale to je spíše otázka na kolegy z Českého hydrometeorologického ústavu.

– Jaké jsou největší přínosy vašich projektů?
Realizovaná opatření chrání obyvatelstvo před povodněmi, zadržují vodu v krajině, chrání půdu před erozí a také podporují biodiverzitu. Často jsou právem realizována jako multifunkční.

 

Autor: Ivo Horváth

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace