Scelování pozemků a agrární operace Od 2. poloviny 19. století stav a struktura půdního fondu v českých zemích, vytvořená historickým vývojem, poskytovala již poměrně omezené možnosti pro pokračování v extenzivním vývoji zemědělské výroby. Dosavadní vývoj se vyznačoval rozšiřováním zemědělské plochy a v jejím rámci hlavně orné půdy na úkor lesů. Ještě v 1. polovině 19. století se její plocha v Čechách zvětšila o téměř 300 tis. ha, avšak v letech 1845–1896 vzrostla výměra zemědělské půdy již jen o 35 tis. ha.

Využití celého půdního fondu Čech pro zemědělství se již téměř nezměnilo a potřebné změny se ve 2. polovině 19. století uskutečnily v rámci dosažené výměry zemědělské půdy. Zemědělská půda byla a je hlavní kategorií půdního fondu. Již zákon č. 88/1869 ř. z., o úpravě daně pozemkové, rozlišoval následující kultury: 1) pole, 2) louky, 3) zahrady (chmelnice), 4) vinice, 5) pastviny, 6) řeky, 7) lesy, 8) jezera, močály, rybníky s hospodářským užitkem, 9) parifikáty (půda dočasně odňatá hospodářské produkci), 10) neplodná půda.

 

K hlavním druhům půdních kultur patřila orná půda, louky, zahrady, vinice a pastviny. Rozhodující skutečností bylo, že stav půdního fondu byl v polovině 19. století stabilizován a možnosti jeho rozšiřování byly omezeny. Přesto zbývala určitá možnost spočívající ve strukturálních změnách ve využívání stávajícího zemědělského fondu, a to rozšiřováním ploch orné půdy (i zahrad) na úkor plochy luk a pastvin.

Pro vývoj zemědělství v 2. polovině 19. století byl charakteristický značný pohyb půdy, respektive změny v pozemkové držbě. Koncem 19. století absolutní většinu tvořili držitelé s nejmenší výměrou půdy do 2 ha. Spolu s vlastníky půdy o výměře 2–5 ha jich bylo více než 80 % z celkového počtu, ale patřilo jim pouze 17 % půdy v českých zemích. Tyto pozemky malorolníků (ale i sedláků) byly většinou rozdrobené, čímž se povětšinou špatně obdělávaly a tím měly i menší výnosnost, někde měly z hospodářského hlediska nevhodný tvar, špatný přístup a velkou vzdálenost od usedlostí. Naproti tomu početně slabou skupinu tvořili držitelé půdy nad 100 ha, statkáři a velkostatkáři. V tomto nerovném rozdělení půdy se snažili zejména drobní zemědělci o rozšíření výměry půdy a jediným prostředkem k rozšíření jejich hospodářství zůstával pacht.
Proto snahy směřující k zintenzivnění zemědělské výroby upozornily na nutnost scelování pozemků, které bylo také předpokladem pro použití strojů a další racionalizace v zemědělství.

 

První scelovací návrhy se objevily záhy po zrušení roboty v roce 1848 a o rok později na kroměřížském říšském sněmu byl vznesen poprvé návrh na jejich uzákonění. Zatímco v Čechách zůstalo pouze u pokusů se scelováním pozemků, na Moravě se scelovací řízení prosadilo a zapustilo kořeny. Stalo se tak zásluhou rolníka a poslance Františka Skopalíka (1822–1891), který v rodných Záhlinicích nejprve v roce 1857 scelil pozemky a tři roky později louky. Tuto akci provedl bez scelovacího zákona, avšak se souhlasem spoluobčanů. Motivací k tomuto odvážnému činu byly Skopalíkovy vlastní zkušenosti s rozdrobením pozemkové držby na Moravě.

 

Výsledky scelování pozemků v Záhlinicích byly nečekané a úspěšné, když bylo dosaženo těchto výsledků:
- velikost pozemků se v průměru zvětšila 5–9krát, čímž se zároveň snížila jejich rozptýlenost,
- střední dopravní vzdálenost k pozemkům jednotlivých hospodářství se zkrátila průměrně o 30–40 %,
- odstranila se nepřístupnost některých pozemků z veřejných cest,
- částečně se zvětšila výměra pozemkového majetku každého účastníka scelovacího řízení (kromě velkostatku) cca o 0,45 ha jako důsledek částečného přerozdělení systému polních cest, ale hlavně proto, že v rámci scelování došlo k přidělování bývalých dominikálních pastvin jednotlivým majitelům,
- scelení pozemků umožnilo uskutečnit další Skopalíkovu myšlenku, a to zvětšení výměry orné půdy na úkor pastvin, opuštění úhorového hospodaření, zavedení nových osevních postupů a pěstování dalších plodin (jeteloviny, vojtěška, cukrovka).

 

Tímto novým a v mnohém radikálním zásahem do držby půdy byly narušeny staré způsoby hospodaření a proces scelování pozemků se
stal jedním z předpokladů vedoucích k zintenzívnění zemědělské výroby. Myšlenka zákonné úpravy scelování pozemků sílila a stávala se naléhavější, a tak ministerstvo orby si v roce 1876 vyžádalo od zemských úřadů vyjádření o zásadách příštího scelovacího zákona. Zemské úřady v Čechách a na Moravě se přiklonily k zastáncům potřeby scelovacího zákona a zdůraznily přesvědčení, že tato akce se rychle rozšíří, jakmile zemědělská veřejnost se seznámí s výhodami scelování.

Podle připomínek došlých z rakouských zemí zastoupených na říšské radě byl vypracován návrh tří říšských zákonů o agrárních operacích (tj. scelování pozemků), které po formálních a věcných úpravách byly v květnu 1883 schváleny poslaneckou sněmovnou. Poté co je podepsal císař, byly publikovány pod č. 92/1883 říšského zákoníku. Byly to pouze rámcové zákony, podle jejichž znění měly být vypracovány příslušné zemské zákony. Protože zásady říšských zákonů odpovídaly nejvíce potřebám Moravy, přijal moravský sněm zákon č. 30/1884 moravského zákoníku (m. z.), o scelování hospodářských pozemků, ve znění zákonů č. 65/1892 m. z. a zákonů č. 52 a 53/1910 m. z.

 

Přirozeně i scelovací zákon z roku 1884 měl svoje nedostatky. Jeho podstatnou vadou bylo mimo jiné ustanovení o zahájení scelování. Na Moravě bylo možné zahájit scelovací řízení pouze z podnětu stran, tj. na základě žádosti zemědělců, požadujících scelení v určitém obvodu. K úspěšnému prosazení návrhu bylo nutné, aby žádost o scelení podepsala buď polovina účastníků požadujících scelování, nebo alespoň jedna třetina účastníků, jejichž pozemky vykazovaly poloviční hodnotu celkového katastrálního čistého výnosu oblasti, která měla být předmětem scelovacíhořízení. Ze scelování byly vyloučeny stavební pozemky, zahrady, sady, chmelnice a vinice alespoň 0,5 ha veliké a tři léta staré.

Toto první scelování zemědělských pozemků položilo základy pro pozdější tzv. hospodářsko-technické úpravy pozemků a pozemkové úpravy.

 

Do 1. světové války bylo na Moravě provedeno scelování ve 104 obcích a v dalších 28 obcích bylo zahájeno scelovací řízení. Morava byla jednou z prvních zemí rakousko- uherské monarchie, která svými zákony umožnila provádění agrárních operací v širším slova smyslu. Podle účelu, jemuž agrární operace sloužily, dělily se na scelování hospodářských pozemků, scelování lesů, dělení společenských pozemků a regulace užívacích práv na společenské půdě, a na očišťování lesů od cizích enkláv a zaokrouhlení hranic lesů.

Tradiční scelování pozemků bylo před začátkem 2. světové války upraveno právním předpisem, když protektorátní vláda schválila dne 19. 5. 1939 vládní nařízení, uveřejněné pod č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a jiných úpravách pozemkové držby. Podle § 1 z úřední moci bylo možné nařídit povinné scelování hospodářských pozemků, kdyby prováděním rozsáhlejších staveb komunikačních, vodních cest, nebo letišť byla pozemková držba v obvodu těchto zařízení tak roztříštěná, že by tím bylo značně ohroženo řádné hospodaření. Hospodářsko-technické úpravy pozemků Pozemkové úpravy byly nejprve prováděny na soukromoprávním základě dohodou vlastníků pozemků.

 

Nové poměry po roce 1945 v ČSR vyvolaly a urychlily vydání komplexního právního předpisu, kterým byl zákon č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (tzv. scelovací zákon). Zákon měl zajistit rychlé a jednotné scelování půdy. Ke scelování půdy přispěly nové skutečnosti jako osídlování pohraničí, rozšiřující se mechanizace zemědělství, zavádění plánování v zemědělské výrobě, zvýšení výnosnosti a rentability v rolnických hospodářstvích. Scelovací zákon obsahoval hlavní zásady – k provádění scelování se zřizují zemské a oblastní komise podřízené ministerstvu zemědělství, které organizují zřizování scelovacích družstev s poměrně rozsáhlou pravomocí pro vlastní provádění pozemkových úprav; stát poskytuje záruku za úvěr poskytnutý pro scelovací družstvo; osobní a věcné náklady scelovacích úřadů nese stát, ostatní náklady pak scelovací družstvo; návrh na zahájení řízení o pozemkové úpravě může podat jen jeden nebo několik vlastníků pozemků, tento návrh schválí oblastní komise a poté ministerstvo zemědělství; při provádění pozemkové reformy se dbá na to, aby se získaly pozemky pro společná zařízení.

 

Po roce 1948 sloužily pozemkové úpravy především k vytváření velkých půdních celků pro obdělávání půdy zemědělskými družstvy, státními statky a státními lesy. Uvedený scelovací zákon z roku 1948, který vycházel z podmínek soukromého hospodaření na půdě a respektoval práva vlastníků pozemků, byl nahrazen vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků. Šlo o právní předpis, který byl přizpůsoben požadavkům doby, ve které vznikl. Byl využíván, ale i zneužíván ve prospěch podpory hospodaření
tehdejších zemědělských a lesnických organizací na úkor soukromě hospodařících rolníků a vlastníků půdy.

 

Po roce 1989 byl vydán zákon ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, který byl nahrazen současně platným zákonem
č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, k němu byla vydána vyhláška ministerstva zemědělství č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav. Zákon rozeznává dvojí formy pozemkových úprav: - Jednoduché pozemkové úpravy se provádějí v případě, kdy je nutné vyřešit pouze některé hospodářsko-technické záležitosti (konkrétně zpřístupnění pozemků pro hospodaření vlastníka, protierozní nebo protipovodňová opatření, upřesnění či rekonstrukci přídělu půdy podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.).

 

Pozemkové úpravy vytvářejí podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy a sledují prospěch dalších osob. Jsou financovány a řízeny státem. Jeho účast v procesu provádění a schvalování je nutná proto, že zamýšleného účelu pozemkových úprav by nebylo možné dosáhnout pouze na smluvním základě, vzájemnou dohodou všech účastníků. Výsledky pozemkových úprav slouží rovněž pro obnovu katastrálního operátu a jsou závazným podkladem pro územní plánování.

 

Literatura:

J. Jeleček, Zemědělství a půdní fond v Čechách v 2. polovině 19. Století, Praha 1985.
K. Kaulich, Nový zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, Pozemkové úpravy č. 29/2002.
J. Podzimková, Historické mapy obcí a pozemkové úpravy v českých zemích, Ministerstvo zemědělství, Praha, 1994.